(Příběh není podle skutečných událostí, ale některé postavy jsou založené na skutečných osobách)

Celý  můj život je noční můra! Zase jsem udělala něco špatně. Jsem tu úplně k ničemu, nikomu na mě nezáleží… Zase ležím v posteli se slzami v očích, jako skoro každý večer od prvního dne na základní škole. Na zamčené dveře mého pokoje někdo klepe. „Kláro! Už máš být dávno v kuchyni! Dneska máš službu!“ Samozřejmě, je to můj pitomý mladší brácha, maminčin mazánek. Od rána do večera na něj mluví mile, nic nemusí dělat, je všemi oblíbený a ze všeho se vymluví pomocí dvou slov. Jak často už jsem od něj slyšela ono specifické: „Ale mami…“ A vždycky mu to projde! Jen já dřu od rána do večera. Celý svůj život neslyším od rodičů nic jiného než „Kláro ukliď, zameť, vysaj, umyj, vytři, vyper…“ občas proložené větami „Zaber, neflákej se“ nebo „Udělej to pořádné, nebudu to po tobě předělávat.“ Ne že by mě rodiče neměli rádi. Mají a já je taky, ale prostě se nemůžeme na ničem shodnout. Táta bývá dlouho do noci v práci a přijíždí až kolem jedenácté v noci, mamka je zdravotní sestra, tak toho má taky moc. Bohužel žije v domnění, že jí táta nemá rád, a svoji zlost si vybíjí na mně. A hlavně proto, že brácha jako by tátovi z oka vypadl… To já jsem úplně jiná. Občas přemýšlím, zda jsem vůbec jejich. Mám jediná z rodiny dlouhé rovné hnědé vlasy a šedozelené oči. Jak je to možný? Čí vlastně jsem? Z myšlenek mě vytrhl bratr: „Kláro! Dělej, mám hlad!“ On je ještě tady? Co po mně pořád chce? „Uvař si něco sám a dej mi konečně pokoj!“ Chvíli je ticho. Bratr je očividně zaskočený, nečekal, že na něj zakřičím. To se už dlouho nestalo. Potom ho to přejde a začne natahovat. Jako vždycky. Proboha, vždyť je mu jedenáct! „Já to řeknu mámě. Počkej až si sem pro tebe přijde.“ „Jen si jí to řekni, žalovníčku. Přes zamčený dveře se sem stejně nedostane.“

Bohužel, dostala. Najednou stojí vedle mé postele. „Zase se flákáš! Měla jsi vařit večeři, vzpomínáš? Bramboráky.“ „Udělejte si je sami a nechte mě být! Vůbec vám na mě nezáleží. Máte mě jen jako služku.“ Z očí mi zase vytryskly slzy o které nikdo nestojí a které nikoho nezajímají. „Přestaň být drzá! A nezvyšuj na mě hlas!“ Teď už mamka křičí. Potom práskla dveřmi a odešla. Bezmocně ležím v posteli, hlavu plnou zoufalých myšlenek. Nebylo by lepší to tady skončit? Vejít do koupelny a už se nevrátit? Táta tam má šuplík plný žiletek, nenašli by mě dřív než zítra ráno… Než jsem se stihla rozhodnout, moje nohy už mě nesly do koupelny, aniž by s tím mozek souhlasil. Ale stejnak mi už bylo všechno jedno. Třetí šuplík shora, otevřít, hlavně potichu. Z malé papírové krabičky vytáhnout žiletku… Naštěstí vím kam říznout, vždycky mě bavila biologie. Žiletka je dost ostrá, z prstu mi teče krev jen z toho, jak jsem ji vytahovala z krabičky. Nachystám žiletku na zápěstí a pomyslím si poslední sbohem. Naposledy se nadechnu a zavírá oči. Připravuji se na ten poslední pohyb co kdy udělám, malé trhnutí zápěstím a bude po všem. Tak…teď. „Kláro! Bože můj, Kláro! Co to děláš? Hned tu žiletku pusť!“ Táta. Asi dnes přišel z práce dřív. Jeho hlas skoro nevnímám, zní jako z veliké dálky. Pak zaslechnu drobné cinknutí kovu o dlaždičky. Žiletka mi vypadla ze zakrvácených prstů. Kde se tam vzalo tolik krve, vždyť jsem se neřízla… Z kuchyně přibíhá máma. „Už jsem volala sanitku, za chvíli jsou tady. Kláro, cos to dělala? Co se stalo?“ Nevnímám, fascinuje mě, kolik krve mi teče z pulzující rány dolů po dlani a kape na zem. Spolu s ní odtékají všechny moje starosti a problémy, všechny nesplněné sny, všechno trápení a příkoří, veškerý mí blbí spolužáci i Jakub. V červené krvi vidím jeho tvář a stejně jako dneska odpoledne slyším jeho hlas, když mi zničil naději: „Co sis to vůbec myslela, ty a já? Zbláznila ses?“ Ano, zbláznila. Do něho. Pak odplouvá s krví i moje vědomí. Ještě před tím, než jsem ztratila vědomí úplně jsem zaslechla z dálky houkat sanitku.

 Pomalu začínám vnímat svět kolem sebe. Ležím na malé bílé posteli se šprušlemi, pod hlavou bílý smradlavý polštář. Všechno kolem je bílé. A všude slyším pípání, pískání a bzučení. Opatrně se rozhlížím a vidím spoustu přístrojů, monitorů a hadiček. Nemocnice, no jasně. Takže nejsem mrtvá. Škoda. Ještě chvíli se rozhlížím, potom si všimnu jediné barvy v pokoji. Na nočním stolku mám kytici růží. Je u nich vzkaz. Pravou rukou, ta levá je tlustě obvázaná, se opatrně natáhnu a vzkaz si podržím před očima. Je to malá kartička z béžového papíru a na ní je pouze jedna věta „Brzo se vrať.“ Kdo mi to jenom píše? Od rodičů to určitě není a nemám žádného přítele, kterému by na mě záleželo. Je to zase jen hloupá sranda mých spolužáků, chybí jim někdo, komu by se mohli smát. Ale proč by mi potom přinesli růže? Přece by za mě tolik neutráceli…

Do dveří vchází doktor v bílém plášti a beze slova mě začne prohlížet a prohmatávat. Zkontroluje všechny hadičky a přístroje, pár jich odpojí a zase odchází. Dělá, jako bych ani nebyla živý člověk. Zase jsem se zamyslela, jako poslední dobou až příliš často. Tupý tlak v hlavě mi napovídá, že se blíží jedna z mých mnoha depresí. Proč se mi to nepovedlo? Už ani ten Bůh mě nemá rád a nechce mě u sebe. Teda, ne že bych v něho věřila…

Opět přichází doktor. Vypojí některé hadičky, něco si zamumlá a odchází. Potom se znovu otevírají dveře a do mého malého nemocničního pokoje vchází mladá žena, na sobě má bílý plášť a do dálky svítí její růžové vlasy. Vypadá docela sympaticky. „Tak copak jsme to provedly, mladá dámo?“ První dojem okamžitě zkazila svými prvními slovy. Cvokařka, blýskne mi okamžitě hlavou. Hned ztrácím zájem něco jí vykládat a radši předstírám, že spím. „Tak dobře, dámo, vybrala jste si to sama.“ Co jsem si sakra vybrala? Vždyť jsem neřekla ani slovo. Do místnosti vchází dvě sestry a za nimi doktor, který tu už několikrát byl. Celou moji postel popadli a vystrčili ze dveří. I se všemi přístroji mě vezou tmavou chodbou. „Kolik je hodin?“ „Hele, ono to umí mluvit,“ diví se psychiatrička sarkastickým tónem. „Je šest odpoledne. Normálně byste teď dostala večeři, ale jste ve speciálním režimu.“ Protlačí mě i s postelí úzkými dveřmi a najednou se ocitáme na parkovišti. Roztřese mě zima. „Co to děláte?“ „Převážíme tě, děvče. Nikdo kdo se pokusil o sebevraždu a nechce si o tom promluvit, nemůže být v blízkosti dalších dětí, mohl by je špatně ovlivnit. Proto jedeme do Černovic.“ „Chcete říct, že jedu do blázince?“ Vyvalím oči hrůzou. Jednou jsem byla v okolí Černovického blázince s babičkou na procházce a viděla jsem všechny ty zoufalé obličeje za zamřížovanými okny. „To nemůžete. Já nejsem blázen!“ „Nejedeš do blázince, ale do psychiatrické léčebny.“ „A není to snad to samý?“ Ptám se té ženské s růžovými vlasy, která mi už pěkně leze na nervy. Doktorka s růžovými vlasy se na mě shovívavě podívá. „Ne, není, slečno. A raději tomu neříkejte blázinec, někteří pacienti to špatně nesou a mohli by vám ublížit. To přeci nechcete, ne?“ Sanitka zabrumlá a nastartuje. Tak tohle je moje první jízda sanitkou. Nebo, vlastně druhá, ta první byla včera. Ale z té si stejně nic nepamatuji, takže ta se nepočítá. Škoda že nezapnuli houkačku. Míjet semafory jako by ani nebyly, to musí být paráda. Alespoň jednou bych to chtěla zažít. Teď mám ale smůlu, couráme se pomalým pátečním provozem přes celé Brno.

V léčebně, jak tomu prý musím říkat, mě zavezli za ředitelem, který mě zaevidoval a dal mi na ruku pásek s číslem. Pomalu jdu po chodbě ke svému pokoji a všude kolem mě běhá spoustu doktorů. Všichni něco dělají, jen mě si žádný nevšímá. Ale na to jsem si už zvykla. V pokoji je mladý, asi dvacetiletý kluk, který si o sobě už tři roky myslí, že je Mendl. Pořád shání po celé „léčebně“ kytky a strká je do společné vázy s nadějí, že se zkříží. Když mě přivezli, přivítal mě na pokoji slovy: „Ahoj, já jsem Johann. Johann Gregor Mendl. Nemáš nějakou kytku?“ Nemám, došlo mi. Nechala jsem ji v nemocnici. A to i s tajemným dopisem…

V blázinci jsem zavřená už čtvrtý den a vše je pořád stejné. Budíček, snídaně, vyšetření, tisíce otázek o tom proč jsem se pokusila zabít (na žádnou jsem jim ještě neodpověděla), oběd, znova tisíce otázek, potom večeře a spát. Naštěstí už se doktoři shodli, že jsem dost zdravá na to, abych chodila sama. Z chystání se na oběd mě vytrhl ženský hlas: „Slečno, volá vás ředitel.“ U dveří stojí ta růžovovlasá doktorka. Za ředitelem se vydávám hned, jakmile se obléknu. Po vstupu do kanceláře mi ředitel sedící za stolem předává malou obálku. „Tohle bylo ve schránce.“ Na bílé obálce je červený nápis Klára Motyčková a hned pod tím velkým písmem DŮLEŽITÉ! Okamžitě obálku rozlepuji a vytahuji malý složený papírek. „Drahá Kláro,“ stálo tam. „Dozvěděl jsem se po tvém převozu. Vím, že nejsi nemocná. Nebudou tě tam držet, jen se o tebe bojí a chtějí ti pomoct. Spolupracuj s nimi, prosím, ať se mi co nejdřív vrátíš.“ A zase bez sebemenšího náznaku od koho to je. Kdo mi to pořád píše? To přece nemůžou být mí spolužáci, ale KDO? Hlavou se mi honí zběsilé myšlenky. Jak to myslel? Opravdu mi chtějí pomoct? Když jim to řeknu, co bude pak? Jdu po známých chodbách, všechny zatáčky mám už naučené, takže můžu nerušeně přemýšlet. Už z dálky jde cítit vůni, nebo spíš smrad, oběda. Máme těstoviny s jakousi hnědou omáčkou, která podezřele připomíná rozemletý včerejší oběd. I přes nevalný vzhled se pouštím do jídla. Ale to jen kvůli dozorcům, kteří hlídají, aby bylo všechno snědeno. Přesto se to některým pacientům podaří občas obejít. Většině z nich. Jen já ještě nemám tak prošlapané cestičky. Až tu budu dýl… Co to dělám? Proč bych tu měla být dýl?  Brzy mě pustí. Zarazím teskné myšlenky, které se mi samy objevily v hlavě.

Natlačím do sebe poslední lžíci gumových těstovin a vydám se do ordinace na výslech. Jedna odbočka doleva, dvě doprava, dveře č. 328, potom další odbočka doleva a stojím před nenáviděnými dveřmi číslo 486. Hluboký nádech a třikrát zaklepat, připomínám si. Chladný hlas starého doktora, kterého už moc dobře znám, mě zve dovnitř. Sedím naproti dvěma doktorům v kožených křeslech-tomu starému a doktorce s růžovými vlasy. Tak nám ,slečno, řekněte, proč jste to udělala.“ Ptá se opět, už po dvacáté, doktorka. Nechci odpovědět, takže mlčím. Odvrací hlavu a dívá se tázavě na doktora. Potom povzdechne. Vzpomenu si okamžitě na tajný dopis a zastydím se. Vždyť jsem jim chtěla všechno říct. Na chvíli se ještě zamyslím, ale nakonec se rozpovídám: „Celý můj život je mizerný, odmala se mi děti smály a nechtěly si se mnou hrát. Tehdy mi to tak nevadilo.“ Lovím z hlavy vzpomínky, které jsem chtěla mít hluboko pohřbené, aby se už nikdy nedostaly na povrch. „Potom přišla základka a znova byl kolektiv a já. Teď už mi to vadilo víc, a čím jsem byla starší, tím to bylo horší. Byla jsem nejmenší ze třídy a s vlasy ostříhanými na krátko jsem vypadala jako trpaslík. Taky mi to pořád předhazovali. Navíc jsem se pilně učila a dělala jsem domácí úkoly. Všichni učitelé mě měli rádi, ale spolužáci ne. Byla jsem jim dobrá jen když potřebovali opsat domácí úkol. Jakmile jsem zavřela sešit, hned se všude okolo rozlehlo šeptání, vrhali na mě kradmé pohledy, jako kdybych byla nějaký zločinec. Často jsem kvůli tomu brečela, už tehdy jsem měla první depresi. Hlavou se mi honily myšlenky na to, jak na mně nikomu nezáleží a jak jsem zbytečná. Doma tomu moc nepřidali. Protože mám mladšího jedenáctiletého bratra, který je rozmazlovaný, veškeré práce i průšvihy byly vždycky na mě.

Při přestupu na střední se to moc nezlepšilo. Stále jsem byla pilná a byla jsem mimo veškeré dění. Když jsem se snažila s někým bavit, najednou měl spoustu práce, nebo ho někdo volal a podobně. A holky mi navíc říkaly, že jsem divná. Já vím že jsem. Nebaví mě nakupování, mám radši knížky než kabelky, nejradši sportuju nebo se procházím po venku a nemám přítele. Ten den kdy se to stalo jsem spolužákovi Jakubovi řekla, že se mi už od prváku líbí. Ukázala jsem mu celé svoje srdce a on ho prostě vzal, zahodil a zašlapal. Prý: Co sis to vůbec myslela? Ty a já?“ Opakuji jeho slova se stejným posměšným tónem. „To mě zlomilo. Rozbrečela jsem se a celá třída se mi začala smát. Samozřejmě jim náš rozhovor neunikl. Utekla jsem ze školy a až do večera ležela v posteli. Nebyla jsem schopná se pohnout, len jsem ležela, brečela a přemýšlela nad svou zbytečností. Potom mě napadlo, že když to skončím, všechny problémy zmizí…“ Doktoři na mě zírají jako na zjevení. Potom mě doktorka něžně obejme kolem ramen. „Taky jsem si něčím podobným prošla, Kláro. Děkuju, žes nám to řekla. Běž si lehnout, něco vymyslíme.“ Do ruky mi vtiskne kapesník. Otřu si slzy a vycouvám z místnosti.

Pustili mě! Jediná nevýhoda mojí svobody je dnešní škola. Profesoři mi sepsali velký seznam věcí, které si mám dodělat. Strávila jsem nad tím celou neděli, den, kdy jsem byla po dlouhé době doma. Chování mých rodičů se změnilo. I bratr je na mě nějaký milejší. Teď ještě spolužáci… V šatně vytahuji klíč a otvírám skříňku. Vypadl na mě bílý papírek! Rozložím ho a úplně na mě křičí radost, s jakou byl ten dopis psaný. „Vítej zpátky“ Jen tahle dvě slova, ale i z nich jde poznat, že na mě někomu záleží. Pokud to není jen hloupá sranda.

Na chodbě na mě všichni koukají jako na nebezpečného blázna. No, však jsem taky byla skoro celý týden v blázinci, ne? Sama pro sebe se musím usmát. Snažím se řídit radou doktorky a lidí si nevšímat, najít mezi nimi alespoň jeden sympatický milý obličej. Támhle! Blonďatá holka s úsměvem od ucha k uchu. Jediná na mě blbě nezírá. Pomalým nejistým krokem k ní zamířím. „Ahoj.“ „Ahoj, potřebuješ něco?“ Má přátelský hlas a stále se usmívá. „No, víš, já…“ Co to vlastně dělám? Odmítne mě a bude to bolet ještě víc… „Ne, vlastně ne, promiň.“ Otočím se a odcházím směrem ke své třídě. „Hej, počkej.“ Blondýnka za mnou běží a volá na mě. „Já jsem Jana. Nechceš si někdy zajít na kafe?“ Zírám na ni jako bacil na lékárnu. Nechce se mi věřit vlastním očím. Potom ale slyším sebe samotnou, jak říkám: „Já jsem Klára.“ Podáme si ruce a Jana se na mě usměje. Tak dneska ve čtyři před školou. Co ty na to?“ Souhlasím. Znovu se usměje a odchází. Pokračuji v cestě ke své třídě a pohled se mi zastaví na klukovi se světlými vlasy, který na mě kouká z rohu chodby. Nikdy jsem ho tu neviděla, ale i tak mi připadá povědomý. Pak si všimne, že na něj taky koukám, otáčí se a zmizí. Vcházím do své nenáviděné třídy a všude se rozlehlo hluboké, tísnivé ticho. Jdou slyšet jen moje kroky jak pomalu kráčím ke své lavici. Všichni na mě zírají. Snažím se je ignorovat a nedat najevo, že jsou mi jejich pohledy nepříjemné. Stejnak jsem si už zvykla.

Vyučování probíhá stejně jako normálně, ale děsím se přestávek. První přestávka je tak strašná, jak jsem čekala. K mé lavici se blíží Jakub. „Hej, Trpaslíku, je pravda, že tě zavřeli do cvokárny?“ Neodpovídám. Bohužel se přidává i Bára, největší třídní hvězda: „Namluvila sis tam konečně nějakýho borce? Je stejnej blázen jako ty? Taky si podřezal žíly? Chudáček… Pouštěli jste si žilou společně? Pořád neodpovídám, ale pomalu cítím, že je toho na mě moc. Naštěstí mě zachraňuje příchod profesorky. „Vítejte zpátky, Kláro. Konečně bude v hodinách někdo spolupracovat.“ Úplně cítím, jak se mi do zad zabodává Bářin pohled a téměř vidím, jak se za mnou pitvoří. Další přestávky radši hned se zvoněním mizím ze třídy do výklenku na chodbě, kam se nesmí. Nehrozí, že by mě tu někdo našel. Po škole ani nejdu na oběd, ze spolužáků mě přešla chuť. Pomalu se loudám ze školy a myslím na další nudné odpoledne, které mě čeká. Za sebou najednou slyším dívčí hlas, který mě volá. Malé ruce mě chytly za zápěstí. Je to Jana. Úplně jsem zapomněla, že se máme sejít. Jana mě okamžitě bere za ruku a vede na autobus. Nadšeně u toho povídá o celém jejím krásném dni. Nevnímám ji. Já neměla krásný den ani trošku, vlastně nestál vůbec za nic. Najednou se mnou třese. „Kláro? Ptala jsem se, jak ses měla ty.“ „Uhm…“ Najednou nevím co říct. Kdybych jí to řekla, měla by pocit, že se mnou musí soucítit. O falešný soucit nestojím. Nevěřím jí. Je to příliš krásná představa, že bych zrovna teď našla kamarádku. „Ale jo, dobrý.“ Po chvíli se zastydím za to, že jsem lhala do toho jejího vřelého úsměvu. „Jako každý školní den,“ dodávám. Tohle není lež. Je to naprostá pravda. Probíhalo to stejně jako celý můj předchozí život, stejně jako jsem čekala. Ale než stihnu Janě říct, že musím domů, slyším slovo, které mě vytrhne z myšlenek: „…šikanovali. Stejně jako tebe. Vím to, protože jsem to párkrát viděla. Bojíš se o tom komukoliv říct, ale možná že by ti pomohlo mít někoho, komu by ses svěřila. Vždycky když potřebuju, popovídám si s Taťkou…“ „Můj táta by mě nevyslechl,“ zarazím ji. „Ale já nemyslím tátu, ale Tátu s velkým T, Boha. Zkus si s ním někdy popovídat. Pomůže ti to. Má tě rád takovou jaká jsi a chce ti pomoct.“  „Promiň, ale musí jít.“ Znovu ji přeruším, otočím se a běžím domů. Po cestě sama sobě nadávám. No samozřejmě, ty hloupá! Viděla, že jsi na tom špatně, tak toho chtěla zneužít. Nechtěla ti pomoct, chtěla tě jen dostat na svou pochybnou víru. Ty hlupáku! Zase jsi někomu naletěla! Takovými myšlenkami se zaobírám celou cestu až domů. Bydlím mimo Brno, takže mi cesta trvá přibližně hodinu. Pomalým kodrcajícím se vlakem se ploužím kolem vesnic, polí i lesů, ale nic z té okolní krajiny nevnímám. Probírám se myšlenkami a z okolí ke mně doléhá pouze otravná hudby ze sluchátek spolucestujícího, který sedí vedle mě. Jaké to asi bylo před vynálezem přehrávačů? Vždycky jsem si připadala, jako bych patřila spíš do minulosti. Do doby kdy se na vesnicích ještě chodilo v kroji a všichni lidé byli přátelé. Vždycky jsem přemýšlela o tom, jaké to bylo. Možná, že to je ten problém. Kdybych tolik nepřemýšlela, byla bych stejná jako spolužáci, lépe bych zapadla. Něco mi ale říká, že to není ono. I tak bych byla jiná. Zase se propadám do myšlenek, které se tentokrát ubírají trošku jiným směrem. Kdo vlastně jsem? Normální holky baví nakupování a hon za klukama, nepracují, neběhají po venku, zajímá je móda a krásně se oblékají. Já nakupování nesnáším, připadá mi, jako bych na něj dokonce měla alergii. Práce mě baví, ale jen ta „mužská“- nošení těžkých věcí, sekání dřeva, a podobně, móda mě nezajímá a oblékám si to, co mi zrovna přijde pod ruku, bez ohledu zda se to k sobě hodí nebo ne, no a kluci… Zatím čekám na toho pravého. Pokud se vůbec objeví. Copak by na někoho jako já někde čekalo něco dobrého? Zase se mi do očí hrnou slzy. Z myšlenek a sebelítosti mě zachrání hlášení: „Vlak je připraven k odjezdu!“ Potom zvuk zavíraných dveří a kolem oken ubíhá známé nádraží. Nádraží, na kterém jsem měla vystoupit. Sakra!

Další dny ve škole se pomalu uklidňují. Pořád po mě na chodbě zírají, ale už míň. A nebo jsem si na to jen zvykla. Je středa a v češtině píšeme slohovku. Úvaha na téma Jarní šílenství mi nedělá žádné problémy, psaní mi vždycky šlo. Minimem je jedna strana A4, já už ji mám popsanou z obou stran a pomalu dopisuji závěr. Zvoní. Ještě zbývá podepsat. Otáčím list na první stranu a najednou… Slohovka je pryč! Na sousední lavici podepisuje Jakub papír. Papír popsaný drobným, úhledným rukopisem. Moji slohovku! Než se stihnu ozvat, odevzdává ji profesorce a odchází ze třídy. Při tom mi na lavici pokládá malý papírek. Opatrně ho rozložím a vidím nápis napsaný červeným fixem: „Jestli to vykecáš, udělám ti ze života peklo!“ slzy mi stékají na zmačkaný papír. Tohle už nezvládnu. Ze života mám peklo už teď, kdyby to mělo být ještě horší… Najednou mi dojde, co musím udělat. Co jsem měla udělat už dávno. Odhodlaně se zvedám ze židle a vycházím ze třídy. Zbývá sejít do druhého patra a najednou stojím před kabinetem češtiny. Odhodlání mě pomalu opouští, přesto se donutím zaklepat. Dveře otvírá naše češtinářka. „Potřebujete něco, Kláro? Co se děje?“ Zhrozí se, když vidí moje slzy. „Můžu dál?“ Ustoupí ze dveří a pustí mě dovnitř. Za půl hodiny se dveře kabinetu opět otvírají a já vycházím ven. Chodba je prázdná, nikdo neví, co jsem udělala.

Druhý den přichází do učebny češtinářka a s ní naše třídní profesorka. Vytahuje třídnici a s nelítostným výrazem říká: „Jakub Ondráček, ředitelská důtka za ukradení slohové práce a za plagiátorství, snížená známka z chování za šikanu. Barbora Klásková, dvojka z chování za totéž.“ Takhle projde ještě asi pět lidí a zavře třídnici. „Zklamali jste mě, třído. Věřila jsem vám. A teď se jdeme učit.“

Spolužáci si na mě počkali před školou. Sedím na sále a sádrují mi levou ruku. Zlomil mi ji Jakub. Pravou už mám danou v ortéze, tu jsem si naštípla sama, když jsem mu vrazila pěstí na oplátku. Pravou rukou v modrém gipsu si držím na oku pytlík s ledem, na tváři mám pár stehů. Doma se svalím na postel a znovu začínám přemýšlet. Když půjdu zítra do školy, bude to horší? Z ničeho nic si vzpomenu na Janu. No co, zkusím to. Jestli mě kdokoliv slyšíte, ať se to spraví. Chci mít lepší život.

Když přicházím do školy, nic nenasvědčuje tomu, že by mě Bůh slyšel. Dokud nepřijdu do šatny. Ze skříňky na mě vypadne bílá obálka. „Mrzí mě, co se ti stalo,“ čtu, když nemotorně roztrhnu vrchní vrstvu papíru. „Viděl jsem to z okna učebny, ale měli jsme biologii a profesor je trošku drsný co se týče opouštění učebny v hodině.“ Kromě toho tam leží červená růže.

Na chodbě jsem zase zahlídla toho světlovlasého kluka. O volné hodině přišel za mnou. „Ahoj, můžu se ti podepsat na sádru?“ Je celý rozpačitý a nervózní, červený až za ušima. Ale to jsme dva. Z kapsy vytáhne lihový fix a podepíše se mi na předloktí. Na jeho rozmáchlém a přesto úhledném rukopisu je něco povědomého. Kluk dopíše, usměje se a odchází. Na sádře se skví velký červený podpis. MARTIN. Zatočí se mi hlava. Běžím za ním chodbou a chytám ho za ruku. Proběhne mnou malé zachvění, úplně to zajiskří. „Počkej, to ty… ty píšeš ty dopisy?“ Martin sklopí hlavu. „Děkuju. Já ani nevím co na to říct. Dodávaly mi energii. Měla jsem díky nim pocit, že alespoň někomu na mně záleží.“ Martin zvedá hlavu a dívá se na mě něžným pohledem. Pak mě najednou obejme a do ucha mi zašeptá: „Samozřejmě že mi na tobě záleží.“

Když ležím večer v posteli, nedokážu nemyslet na jeho oči. Vzpomínám na jeho obětí a najednou věřím. Věřím, že Bůh existuje. Vyslyšel mě. Celou dobu stačilo ho jenom poprosit a nikdy bych si ničím takovým nemusela projít. Zítra se budu muset Janě omluvit. Těsně před tím, než se mi zavřou víčka, mi bleskne hlavou ještě jedna myšlenka. Dneska jsem prožila svůj první šťastný okamžik.