Povídkáři

5,4,3,2,1… zazněly rány a celá obloha barevně blýskala. Sylvie vyťukala na mobilu SMS: „Stastny novy rok 2685“ a klikla na odeslat. V tu chvíli jí mobil zablikal, zajiskřil a zhasl. Ve stejný okamžik zhasla všechna ostatní světla v oknech a na ulicích.

***

Ela otevřela dopis. Nebyl její, ale Moniky. Jí neměl kdo psát. Nahoře stálo datum 4. 2. 3001. Bouchly dveře a Ela dopis rychle odložila. Byla to její spolubydlící Klára, ale klidně to mohla být i Monika, nebo dokonce pečovatelka. Nechtěla, aby ji s cizím dopisem viděli. Ela žila s dalšími třiceti dětmi v sirotčinci. Bylo jí 13 let a svoje rodiče nikdy nepoznala. Když později viděla Moniku, jak jásá nad svým dopisem, rozhodla se, že zjistí něco o své minulosti.

Vyptávala se všech pečovatelek, ale nechtěly jí nic říct. Někdy na jaře se Ela rozhodla, že uteče. V noci potichu vylezla z okna sirotčince a rozběhla se přes trávník.

Zastavila se až za svítání. Než došla do nejbližší vesnice, byli už lidé dávno venku z postelí. Procházela mezi dřevěnými chalupami s doškovými střechami, kolem chalup byly zahrádky, kde se pásla zvířata, skotačily bosé děti a muži i ženy pracovali s motykami na záhonech. Ela věděla, že si musí rychle najít něco k jídlu a tak zaklepala na dveře blízkého statku. Otevřel jí muž, ale hned jak vyslechl její prosbu, ji vyhodil: „To co vypěstujeme, nestačí ani nám. Natož živit siroty.“

Ela šla dál po prašné cestě a přemýšlela, co bude jíst. Před večerem přišla do města. Všude po zemi se válely odpadky a tekly splašky. V této špíně si hrály malé děti. Občas projel ulicí povoz tažený koňmi a děti se za ním rozběhly. Ela došla až na náměstí, kde byl trh. Stálo tam spoustu vozů a stolů, v některých byla zelenina, v jiných ovoce, někde maso nebo pečivo. Také se tam prodávala zvířata, koše či hliněné nádoby. Všude byl hluk a spoustu lidí, takže si nikdo nevšiml malého, otrhaného a špinavého děvčete, které sebralo ze stolu kus pečiva a jablko.

Ela našla knihovnu vedle kostela v severním rohu náměstí. Vlezla oknem dovnitř a procházela mezi policemi plnými knih. Po nějaké době našla dlouhou polici plnou svazků, které vypadaly hodně staře. Začala z levého konce. Měla štěstí, že je pečovatelky učily číst, jinak bytu byla zbytečně.

„Píše se rok 2690,“ četla. „Před pěti lety došlo k něčemu, co nám všem změnilo život. Na nový rok, v důsledku přetížení, došlo k celosvětovému výpadku veškerého signálu, internetu i elektřiny.“ Ela nevěděla, co to všechno je, ale četla dál. Třeba to pochopím později, myslela si.

„Dříve vyspělý svět najednou nevěděl co dělat. Chyba, kterou jsme si sami zavinili používáním technických přístrojů, nešla opravit, ani když se sešli nejlepší vědci světa. Všude začaly nepokoje, lidé se prali a zabíjeli pro kus jídla. Jen někteří se dokázali přizpůsobit novému, i když vlastně starému, způsobu života našich předků.“

Ela přečetla jedním dechem celou polici. Nic moc jí to neřeklo, ale něco přeci pochopila.

Lidé dřív žili úplně jinak, ale pak se něco stalo a oni se vrátili k jakémusi středověku, období před 1800 lety. Teď se celý svět vyvíjí znova.

Ela pochopila, že se musí snažit a musí se zasloužit o obnovu starého světa, aby se o ní jednou psalo v další polici.